Mám chuť nastěhovat seniora s I. stupněm příspěvku sociální pracovnici domů

Posuzování příspěvku na péči je mi záhadou. Příklad: osoba, která není schopna žít v domácnosti bez pomoci druhé osoby. Neuvaří si, neohřeje jídlo (nebezpečí požáru, nutnost vypnout všechno v dosahu), při chůzi často padá. 

Ovšem podle tabulky: nají se sama? Odpověď: ano, pokud před ní postavíte talíř,             v rámci možností toho trochu sní. Obleče se sama: Ano, chodí v pyžamu, toho je schopna. Učeše se? Ano, to nějak zvládne. Chodí na WC? Ano, jednou za čas se tam snaží dojít, pokud nespadne, tak se třeba zavře a už z něho neumí vyjít. Jde si nakoupit nebo na procházku? Nedojde ani do vedlejší místnosti. Komunikuje? Ano. Se svou 30 let mrtvou matkou, lidmi, kteří tam nejsou, vidí neexistující zvířata, která reálně krmí. Ale ví jak se jmenuje a kde bydlí (když má světlou chvilku). V nemocnici vyprávěla, jak si stále vaří i když to několik let není pravda. Hygiena? Sama NE. Umí se o sebe postarat? Reálně NE. Ovšem tabulkově, podle sociálních pracovnic ANO. Podle obvodní lékařky je její stav stále stejný. Takže vlastně pohoda.

Znám takových příkladů víc. Myslím, že by bylo fajn, povinně nechat takovou osobu       v domácnosti paní sociální pracovnice, ať si vyzkouší samostatnost posuzovaných  lidí, kterým přisuzují pohodovou schopnost žít samostatně,  na vlastní kůži. Bez stupně 3. - 4. v Brně a okolí domovy klienty neberou. Zbývají LDN a jiné zdravotnické zařízení, pokud rodina není schopna být k dispozici 24 hodin denně a senioři mají velké zdravotní problémy, se kterými si nevíme rady. 

Člověk, který si to nevyzkoušel osobně, mnohdy netuší, jak moc ho může zaskočit problematické stáří rodičů, prarodičů nebo nakonec jednou jeho vlastní. Problematickým myslím pestrou paletu fyzických, ale i psychických problémů, které nejdou řešit jednoduchým podáním pilulky nebo chirurgickým řezem. Péče o méně pohyblivé či ležící "pacienty" , lidi mimo realitu, s nemocí změněnou osobností, třeba i agresivními výpady, není jednoduchá. A nemá na ní každý. Je to velmi vyčerpávající činnost, po všech stránkách. Plně rozumím a chápu ty, kteří to zvládnou i ty, kteří to vzdají. Mám v tom svou zkušenost. Nakonec i potomci jsou často v pasti předdůchodového věku, kdy těžko řeší dilema: zůstat a pečovat, ano nebo ne? 

Proto by posuzování příspěvků na péči mělo být víc realistické. On bude ale asi spíš problém v tom, že nemocných přibývá, na rozdíl od toho, jak peněz na příspěvky             a důchody ubývá. Jaké mě napadá řešení? Dobrá, zkusím fantazírovat. Kdybych měla kouzelnou hůlku a mohla si přát cokoliv? Pak přehodnotit celé financování tohoto státu, určit skutečně důležité priority a dát méně nebo vůbec do zbytečných, předražených      a "potěmkinovských" projektů a činností. Všichni takových známe spoustu. Škoda, že ji nemám...