Život bez jídla aneb pránici mezi námi

Když k nám přijel, před mnoha lety, Henri Monfort poprvé a vyprávěl, že vůbec nejí, vzbudil velké vášně. Hlavně negativní. Podvodník, není to možné, říkali. Přesto jeho příběh oslovil pár jedinců, kteří mu uvěřili. A udělali to.

Akce - reakce. Čím víc se zhoršuje kvalita potravin, tím víc lidí začíná nad jídlem víc přemýšlet. Prvním krokem jsou úvahy nad rozhodováním: kvalita versus cena. Důvěrně známé: "Co si můžu za své peníze dovolit kvalitnějšího"? Kravička radostně pobíhající po argentinských lukách je mimo moji cenovou relaci, ale šumavská občas ano. Bio či nebio? Trhy, sousední pekárna? Bedýnky místních farmářů?  Pozor - pořád je to otázka stejných peněz, jen jinak investovaných. A taky rozvážného nakupování, využívání potravin a bez zbytečného vyhazování! O menší konzumaci...

Druhý krok: půsty. Za svých dětských let jsem zažila tzv. léčebnou výkrmnu. Postupně se dospělo k názoru, že se musí jíst alespoň 5 x denně a kdo je hubený, ten je nemocný (dnes už jsem to bohatě dohnala). Dojídat velké porce jídla i kdyby po nich bylo člověku špatně. Mnoho lidí se z různých důvodů vrací ke starým, dobrým, jedno nebo vícedenním půstům. Vícedenními myslím třeba i 30 dní v kuse. A kupodivu přežívají. Ano, není to pro každého. Pro někoho je už zapomenutá svačina na výletě šok a panika. Já, jakožto měkejš, jsem si zamilovala přerušované půsty (8 hodin jídla, 16 nic - a tím nic se myslí skutečné NIC, bez oříšků, ovoce, uzobávání všeho druhu), dá se to postupně vydržet, jsem svědek!

Třetí krok: představte si, že jsou lidi, kteří skutečně a dlouhodobě nejí. A nejsou to jacísi jógini v jeskyních Indie, ale lidi reální, tady u nás. Je to možné? Není to možné? Velmi ošidné téma. Já věřím, že ano. Pochopitelně to není, opět, pro každého a hned od zítřka. Jsou na to kurzy a spousta svědků. Snad nejznámější propagátor je Petr Tichý (za ženy třeba Eva Hajduková). Oba opravdu nevypadají na umření, naopak. Důvody, proč to dělají jsou jasné: zdraví (i když to pro mnohé může být nepochopitelné), to, kam se žene potravinářská produkce, touha po svobodě a nezávislosti na systému a mnoho dalšího. 

I když jsou "pránici" extrém, klobouk dolů před nimi i těmi, kteří směřují k soběstačnosti jiným způsobem. Mám dojem, že už je nejvyšší čas i pro nás, ostatní běžné jedince, se zamyslet nad změnami. Nejen v jídle...