Jak mě konopí ani trochu nerozesmálo

Karle, Karle, postav na kafe, jde ti návštěva, píšu sms kousek od zahradní branky. Karel se, se širokým úsměvem, hrne od domu. Slibuje si zajímavý večer a možná i pěkně divokou a dlouhou noc. Karel mě usilovně balí. Lichotí mi to, ale má to marné. Ráda si s ním povídám, ale to je všechno. Bude jen slíbená malá, zdvořilostní, návštěva.  Tečka.  V té chvíli jsem ještě netušila, jak dlouhá a divoká noc mě čeká.

V klasickém, ženskou ruko nedotčeném, mužském doupěti je příjemně. Vůně čerstvého kafíčka ve mě vždycky navozuje atmosféru uvolněného (hlavně našeho babského) tlachání o všem možném, vážně nevážném. Karel nelení a vytahuje svůj trumf, pod dojmem, že tohle je přesně recept na prolomení ledů: "Hele mám tu báječný domácí likér, bylinkový. Je v tom dobrý materiál z konopí a dalších několika bylin, fakt výborný". Nějak mi to dneska připomělo hlášku ze známého českého filmu: "Jaký je ten čaj?" "Ale jen takový obyčejný, houbový!" 

Zdravého pomálu, dáváme si jen tak symbolicky, ale pije se ten elixír fakt výýýýborně. A stejně jsem tu jen na skok, myslím si. Ale to jsem se opravdu šeredně spletla. 

Po chvíli cítím, že něco není v pořádku. Se mnou. Cítím se divně. Ošívám se a srdce mi začíná v hrudním koši bobtnat a bušit a bušit a bušit. Špatně se mi dýchá a nevím co mám dělat. Sděluji Karlovi tu sladkou novinku, že se mi asi rozskočí srdce, dostane kolaps nebo infarkt či co! Bohužel ne z jeho flirtování, ale z léčivého likéru. Je zděšený. Ptá se: "Co mám dělat?" Napadá mě jediné: "Zkus mi stlačit hrudník". Neobratně se o to snaží, ale zarazí ho moje zaječení, až odskočí: "Nesahej na mě". Pak už jen běhá zmateně okolo a pořád dokola mumlá: "Jak ti je, co mám udělat?"

Je mi mizerně. Srdce se může zbláznit. V hlavě mě straší panika, mám si nechat zavolat rychlou, než zkolabuju? Jdu na dvůr, klekám si na zem, ruce a čelo pokládám na chladnou dlažbu, dýchám zhluboka a snažím se zklidnit. Trvalo to nekonečně dlouho a pak - konečně, je mi trochu líp. Nemůžu domů. Karel mi přenechává kus své široké postele, polštáře a deku, choulí se na druhé straně. Erotické myšlenky ho dávno přešly.

Sedím skrčená v rohu, Karel oddechuje a já slyším vrtulník. Kde se tady vzal? Zvuk mi duní v uších a letí okolo. Moucha. Ta musí být ale obrovská! Skoro jako černý pták. Prosedím celou noc pod dekou, je mi trochu zima, trochu špatně a bojím se pohnout. Kdoví co se Karlovi honí hlavou, nechce mi ublížit? Nože má naštěstí až vedle v kuchyni. Co když má vražedné úmysly? Jak odtud uprchnu? Co se mnou bude? Celou noc se mi hlavou míhají nesmyslné, hororové vize, nemůžu se dočkat rána! Karel nemá o ničem ani tušení a pořádně chrápe. 

Ráno se dopotácím domů. Doprovod odmítnu s tím, že jsem přece už v pořádku, ale kdo ví, jaké má vlastně ten Karel úmysly... Bubáci ještě úplně nezmizeli. Nevím proč se mi cestou vybavuje starý sen o přepadení trolejbusu? 

Hmmm někdy je všechno úúúúúúúúúúplně jinak, než jsou naše představy... Takové normální, bylinkové.